Vzteklina: Komplexní přehled

Vzteklina je očkovatelná, virová choroba postihující centrální nervový systém. Jakmile se objeví klinické příznaky, vzteklina je prakticky 100% smrtelná. V až 99% případech jsou domácí psi zodpovědní za přenos viru vztekliny na člověka. Vzteklinou však mohou trpět jak domácí, tak divoká zvířata.

Co je to vzteklina?

Vzteklina je smrtelné virové onemocnění, které postihuje savce včetně člověka. Původcem této nemoci je vir patřící do rodiny Rhabdoviridae, konkrétně do rodu Lyssavirus. Charakteristickým rysem tohoto viru je zásah do nervového systému. Z rány se dostane do místních nervových zakončení a postupně se šíří míchou směrem do mozku, kde způsobuje závažné neurologické příznaky.

Je důležité si uvědomit, že vzteklina je jedna z mála infekčních nemocí s téměř stoprocentní smrtností po výskytu klinických příznaků. Očkování a rychlá postexpoziční léčba jsou klíčové k zástavě vývoje nemoci po nakažení.

Přenos vztekliny

Přenos vztekliny z infikovaného zvířete na jiný organismus, včetně člověka, je nejčastěji zprostředkován kousnutím. Infikované sliny obsahují velké množství viru a při kousnutí se mohou dostat do těla oběti. Dalšími možnými cestami přenosu mohou být škrábance nebo otevřené rány v kontaktu s infikovanými slinami.

• Nejběžnějšími přenašeči vztekliny v přírodě jsou divoká zvířata jako lišky, netopýři, opice, mývalovití či vlci.
• Domácí zvířata, zejména psi, mohou být také zdrojem infekce, pokud nejsou řádně očkována.

Je důležité zdůraznit, že riziko přenosu vztekliny se může lišit v závislosti na geografické oblasti a místní prevalenci nemoci mezi divokými zvířaty. Zvíře je nakažlivé už 15 dní před vznikem příznaků onemocnění a zůstává infekční do smrti. Příklad endemických o­blastí  výskytu vztekliny: Afrika, Asie, část východní Evropy a Latinská Amerika.

Příznaky vztekliny

Po expozici viru vztekliny může uplynout poměrně dlouhá inkubační doba, během které nemoc neprojevuje žádné symptomy. Tato doba může trvat od několika týdnů (3–8 týdnů) do několika měsíců, ale v závislosti na místě kousnutí a množství viru může být i kratší. Čím je kousnutí blíže k centrálnímu nervovému systému, tím kratší inkubační dobu lze očekávat.

Když se příznaky vztekliny objeví, lze je rozdělit do dvou hlavních fází:

Pokud není nemoc léčena, postupuje rychle k smrti, často kvůli respiračnímu selhání způsobenému postupující paralýzou dýchacích svalů.

Diagnostika vztekliny

Stanovení diagnózy vztekliny v raném stádiu je výzvou, protože příznaky mohou být nespecifické a podobné jiným neurologickým onemocněním. V praxi se u člověka s podezřením na nákazu vzteklinou většinou postupuje rovnou léčebným postupem  (aplikací vakcíny či protilátek) a diagnostika se vyhodnotí později, protože rychlým jednáním můžeme jedinci zachránit život. Laboratorní testy, stanovení protilátek, mohou trvat klidně 8–10 dní.

Laboratorní testy: K identifikaci viru vztekliny se může využít několik metod, včetně fluorescenčního testu stanovení protilátek, ELISA (metoda ke stanovení proteinů, protilátek) a polymerázové řetězové reakce (PCR).

Biopsie: Vzorky tkání, obvykle z mozkových plen, se mohou vyšetřit na přítomnost viru vztekliny (u zvířat i lidí).

Léčba vztekliny

Léčba vztekliny musí být zahájena co nejdříve po expozici viru. Když se jednou objeví klinické příznaky vztekliny, nemoc je téměř vždy smrtelná. Výjimkou jsou některé ojedinělé případy, kdy pacient přežil po podání intenzivní léčby.

1. Postexpoziční profylaxe (PEP): Díky dlouhé inkubační době lze podat vakcínu proti vzteklině i po pokousání. Očkování 5 dávkami však musí být provedeno bezodkladně. Po poranění se také používá antirabické sérum.
2. Podpora vitálních funkcí: V pokročilých stadiích nemoci je léčba zaměřena na podporu vitálních funkcí, včetně dýchání a oběhu. V současné době neexistuje žádný specifický antivirový lék pro léčbu vztekliny.

Prevence vztekliny

Prevence je klíčová, protože jakmile se objeví příznaky, je vzteklina téměř vždy smrtelná.

• Očkování zvířat: Pravidelné očkování domácích zvířat, zejména psů, u kterých je to ze zákona povinné, je základním krokem k prevenci vztekliny. Očkování pomáhá chránit zvířata před infekcí a zároveň snižuje riziko přenosu na člověka. Díky projektu vakcinace lišek  na území ČR výskyt vztekliny významně poklesl až vymizel.
• Vzdělávání veřejnosti: Informování veřejnosti o rizicích spojených s vzteklinou a o důležitosti očkování domácích mazlíčků je klíčové.
• Preexpoziční očkování: Lidé se zvýšeným rizikem nákazy (pracující s virem vztekliny, veterináři, zoologové, lesníci, cestovatelé ad.) by měli podstoupit vakcinaci před možným onemocněním. 

Historie vztekliny

Vzteklina je jednou z nejstarších známých infekčních nemocí. Historické záznamy o nemoci sahají až do 23. století př. n. l. v Mezopotámii. V průběhu staletí byla vzteklina velkým strašákem pro veřejné zdraví kvůli její smrtelnosti a hrůzostrašným příznakům. Revolučním průlomem v historii vztekliny byl rok 1885, kdy Louis Pasteur a Émile Roux vyvinuli první účinnou vakcínu proti vzteklině, která byla úspěšně testována na devítiletém chlapci po kousnutí infikovaným psem.

Vzteklina ve světě

Ačkoli vzteklina je v mnoha zemích kontrolována nebo eliminována, stále je to významný problém v některých částech světa, zejména v Asii a Africe. V mnoha těchto oblastech jsou hlavním zdrojem infekce divoká zvířata, zejména lišky, netopýři a primáti.